Ode zdi ke zdi
Vćera jsem byl na hřbitově. Před 81 lety se totiž narodila moje matka. Za čtyři měsíce tomu bude 7 let, co zemřela. Dnes tomu je 61 let, co zemřela moje babička z otcovy strany. Tu jsem nepoznal, protože zemřela, když mému otci bylo 19 let. Obě však zemřely na rakovinu a jsou pochovány na stejném hřbitově, pouze v jiném hrobě. V hrobě, kde leží moji příbuzní z otcovy strany, leží ještě jedna paní. Je to otcova poslední manželka, která zemřela před čtyřmi lety. Nevím ani, jestli je to moje příbuzná. Viděl jsem ji pouze jednou v životě a to na chatě, která je teď moje. Tu chatu si postavili společně moji rodiče a po rozvodu ji můj otec de facto mé matce ukradl. Jezdil tam se svou druhou ženou a když se mu chtělo, jezdil tam i s jinými ženami. Přesto polovina té chaty patřila mé matce až do její smrti, i když jí tam už otec nepouštěl. Ani já jsem tam z téhož důvodu nejezdil. Pouze jednou. Vyhověl jsem tehdy prosbě otcovy druhé ženy a jel jsem se podívat, zda je otec na chatě se řemeslníky, jak tvrdil. Nebyl tam s řemeslníky, ale s paní, kterou si po rozvodu se svou druhou manželkou vzal. Otcova třetí manželka zemřela tři roky po mé matce. Otec nyní chce prodat polovinu hrobu, kde leží jeho i moji předci a který vlastní spolu se svou devadesátiletou sestrou, tak jako prodal mně polovinu chaty, jejíž druhou polovinu jsem zdědil po matce. Otec nechtěl, abych chatu po něm zdědil, chtěl ji prodat někomu třetímu. Tentokrát mě však jako spolumajitele nemohl obejít a tak musel po dvouletém dohadování přes dva právníky svou polovinu chaty prodat mně. Nyní chce prodat polovinu hrobu, kde leží jeho příbuzní. Nevím komu. Možná synovi své poslední manželky (není to však ani jeho vlastní syn, ani s ním nikdy nebydlel), kterou nechal do toho hrobu pochovat. Své sestry se na nic neptal. Prostě jí to oznámil prostřednictvím jejího syna, mého bratrance. Z toho jsem pochopil, že nehodlá dopustit, abych ani tu polovinu hrobu po něm nezdědil já.
O svých rodičích jsem psal už v článku Dát někomu šanci. Včera jsem u příležitosti narozenin mé matky navštívil všechny tři hroby svých příbuzných. V jednom jsou pochování moji příbuzní z matčiny strany, ve druhém mí nejbližší příbuzní z otcovi strany a hned ve vedlejším hrobě je pochována otcova teta (moje prateta) se svým manželem, kteří financovali mého otce po smrti jeho matky na studiích. U nich jsem strávil dětství, v nich jsem měl babičku a dědečka. Když je můj otec začal chovat špatně k mé matce a později se s ní řadu let rozváděl, řekla mu moje prateta, co si o tom myslí. Do její smrti, celých 15 let už ji nikdy nenavštívil.
Stál jsem před hrobem své matky a přemýšlel o svém životě, který se stále potácí ode zdi ke zdi.
moje matka
Celý život jsem žil s matkou. Byl to vztah, ze kterého nebylo úniku. Tak, jako otec mnou pohrdal, matka mě považovala za svůj citový majetek. Byla na mém otci citově závislá a ani po rozvodu ze z toho vztahu nedokázala vymanit. Kvůli němu naprosto promarnila svůj život, velké vzdělání a vysokou inteligenci. Kdyby nezemřela, bydlel bych do dnes s ní, protože bych nedokázal odejít. V den matčiných 81. narozenin mě přišla navštívil zcela náhodně moje přítelkyně. Poznal jsem ji necelý rok po matčině smrti. Přítelkyni jsem řadu týdnů neviděl a ona se objevila v předvečer narozenin mé matky. Byla to náhoda, protože přítelkyně samozřejmě o narozeninách mé matky nevěděla. Přesto jsem v tom spatřil určitou symboliku. Přítelkyně prožila dosavadní život zcela jinak než já, ale jedno máme společné. Také žije život ode zdi ke zdi, je v zajetí prostředí, do kterého se narodila a které do značné míry předurčilo její život a negativní životní návyky, ze kterých se zatím nedokáže vymanit. Někdy si ani nejsem jist, zda je vůbec mojí přítelkyní.
Stál jsem nad hroby svých příbuzných a přemýšlel i o tom, jak se tento týden sešlo kdesi na tachovsku několik tisíc lidí, vyznavači nepořádku a jakéhosi hudebního stylu techno. Celá Česká republika se rozdělila na dva tábory - sympatizanty a kritiky. Napadlo mě, že oni mladí lidé hledají únik z reality, ve které nenašli od dětství lásku a porozumění. Narodili se do špatného citového prostředí, které jim však už nevytvořila generace mých rodičů, ale generace do které patřím i já.
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat